Test jestli se dají na Phoru embednout videa (viz externí video host)

Po mnoha letech

Na těle má vytetovaných šest čísel. 3, 5, 7, 8, 25 a 29. Jsou to čísla, která jemu a jeho manželce přinesla 250 milionů korun, jednu z největších výher v historii Sportky. Teď se jako jedni z mála rozhodli o tom promluvit. Část soukromí si ponechají a pro rozhovor zvolili jména Karel a Libuše. I proto, že to není jen veselé povídání.


Sázeli jste pravidelně?
Karel: Ne každé slosování, ale posledních osm let většinou dvakrát do měsíce. Vždy náhodný tip a nikdy jsem nevyhrál víc než tisícovku.

Až přišel listopad 2019 a druhá největší výhra v historii sportky. Tak si to odvyprávějme.
Karel: Byli jsme na nákupu, manželka se zapovídala, tak jsem toho využil a skočil do trafiky. Vsadil jsem plný tiket, zase náhodný výběr, a když jsem vylezl, vyčítavě se na mě zatvářila.
Libuše: Byla jsem totiž v pokročilém stadiu těhotenství a říkala mu, že bychom měli šetřit. „Až jednou vyhraju, tyhle řeči ti připomenu,“ odpověděl.
Karel: Druhý den ráno jsem šel do práce a všude v rádiu mluvili o tom, že má sportka dva výherce. I kolegové si o tom vyprávěli. Jeden prý trefil první pořadí a druhý taky, ale navíc se Šancí. Sice rovnou dodali, že je hlavní výherce ze středních Čech, ale tomu jsem nějak nevěnoval pozornost. Až na konci šichty jsem z peněženky vytáhl tiket a v telefonu ho zkontroloval.

Jenže přišel covid a podnikání se začalo sypat. Já měla pár dní před porodem a křičel na mě: „Tak si to strčte do prdele, lakomci!“ Až museli zasáhnout rodiče.
A?
Karel: Strašně jsem se lekl. Byl jsem zvyklý, že tiket naskenuju a objeví se maximálně krátké číslo, třeba 110 nebo 220 korun. Ale najednou tam těch čísel bylo hrozně moc a já zpanikařil. Okamžitě jsem telefon schoval, aby mě nikdo neviděl, a zavřel se na záchod. Tam jsem tiket zkontroloval znova, ukázala se částka přes 29 milionů a od té chvíle bych dokázal první tři dny přehrát, jako by proběhly tento týden.

Výherci ve Sportce
ČTVRT MILIARDY. Takto
vypadá potvrzení o výhře z terminálu
Sazky. Od listopadu 2019 nikdo ve
sportce víc nevyhrál.
Přišel listopad 2019 a druhá
největší výhra v historii sportky.
Tak si to odvyprávějme.
Jestli za něco utrácejí víc
než dřív, je to rozhodně cestování.
7 fotografií
Pojďme na to.
Karel: Čekala mě hodinová cesta autem domů. Jel jsem s kolegou, celou cestu jsem mlčel a pamatuju si každou zatáčku. V hlavě mi šrotovalo: Je to pravda? Není? Kolegovi jsem to říct nechtěl, protože jestli jsem od první chvíle něco cítil, byl to strach. Hned mě napadlo, že se dneska přepadává nebo i vraždí kvůli stovce.

Takže žádná radost?
Karel: Ne. Skutečná radost, tedy že bychom doma otevírali lahev, vlastně nikdy nepřišla.
Libuše: Spíš se čím dál víc objevovaly a pořád objevují chvíle, kdy si říkáme: Měli jsme se na to vykašlat a nic si nevyzvedávat.

Tohle povídání mě začíná zajímat. Ale ještě zpátky do auta.
Karel: Vysadil jsem kolegu a už jsem to nevydržel. Celý zpocený jsem zavolal manželce: „Za pět minut jsem doma, je průšvih.“
Libuše: Což je nejlepší věta, kterou můžete ženě před porodem říct. Zrovna jsem venčila psy a jako první mě napadlo, že se chce rozejít. Pět minut bych nevydržela, začala jsem vyzvídat, až mi řekl, že vyhrál ve sportce.
Karel: Samozřejmě mi nevěřila. Řekl jsem, ať si stáhne aplikaci Sazky a zkusíme tiket ověřit z jejího telefonu. Zkusili jsme to a zase, 29 milionů. V tu chvíli přece jen přišla krátká radost. Doplatíme hypotéku, pomůžeme rodičům, budeme se mít líp. Ale pak jsme zapnuli televizi a tam opakovali: Výhra 29 milionů je z východních Čech a ten, kdo vyhrál i Šanci, tedy 250 milionů, je ze středních Čech. Vůbec jsem to nechápal. Vždyť přece já jsem ze středních Čech... Žena se na mě podívala a pronesla větu, kterou nikdy nezapomenu: „To je ti 29 milionů málo?“
Libuše: Říkala jsem mu: „Hlavně mlč a do ničeho nešťourej!“
Karel: Jenže mně to nedávalo smysl. Dneska už vím, že aplikace nedokáže rozlišit, když trefíte i poslední číslo Šance. Takže jsme šli na web Sazky, kontrolovali číslo po čísle a zjistili, že jsme trefili úplně všechno. Hned jsem nalistoval pravidla a přečetl si: „Pokud jsou tyto dvě podmínky splněné, vyhráváte celý jackpot.“ Což bylo čtvrt miliardy.

Třetí nejvyšší výhra ve Sportce. Vítěz se probudil se čtvrtmiliardou na účtu

První pocit?
Karel: Radost byla pryč. Zatímco 29 milionů si člověk dokáže představit a ví, co by s nimi udělal, čtvrt miliardy už zní strašidelně.
Libuše: S každým číslem, které se shodovalo, rostla panika. Podívali jsme se na sebe a skoro najednou si řekli: „Co budeme dělat?“
Karel: Z druhé strany sázenky je telefonní číslo, na které máte v případě výhry zavolat. Půl hodiny jsme přemýšleli, chodili po domě, nebyli schopni sedět. Ženu rozbolelo břicho, vlezla si do vany, já sedl vedle na zem a číslo vytočil. Ozval se mladý muž a podle hlasu bylo znát, že nejsme první, kdo volá.

Jak to?
Karel: Lidi to zkoušejí. Začal jsem diktovat číslo sázenky a on tak nezúčastněně přikyvoval: „Jo, jo, jo... Jo? Vydržte.“ Chvíli bylo ticho, ťukal do klávesnice a pak prohlásil: „Gratuluju, chcete domluvit schůzku?“ Vůbec jsem nevěděl, co dělat, tak jsem zavěsil. „Nezlobte se, potřebuju čas, na shledanou.“

Co bylo dál?
Karel: Tři noci jsme nespali. Koukali jsme do stropu, ve dvě ráno chodili po bytě, v práci jsem byl jak ponocný.
Libuše: Naštěstí jsme čekali dítě, tak jsme se soustředili na něj. To je možná důvod, proč jsme se nezbláznili.
Karel: Došli jsme nicméně k závěru, že to nezvládneme sami a musíme se někomu svěřit.


Jestli za něco utrácejí víc než dřív, je to rozhodně cestování.

Co s tiketem?
Kdo byl ten šťastlivec?
Karel: Mí rodiče. Takže jsme pak nespali nejen my, ale ani oni. A následně ani rodiče manželky. Paradoxně čím víc lidem z nejbližšího okolí jsme to řekli, tím se nám ulevovalo a jim bylo hůř. Po třech dnech jsme se uklidnili a začali zakládat nové účty. V jiných bankách než v našem městě.

To vám někdo poradil?
Libuše: Internet. Jak jsme nemohli spát, hledali jsme všude možně a opravdu zadávali hesla jako: Co udělat, když vyhrajete ve sportce. Nic jiného nás nenapadlo.
Karel: K panice se mezitím přidala paranoia a pocit, že to všichni vědí. Kam jsme přišli, tam se o tom někdo bavil. Dokonce se začalo šířit, že je výherce z našeho města. Já si šel koupit snídani a kdosi se mě zeptal: „Prý to vyhrál někdo od nás, slyšel jsi to?“

Co jste odpověděl?
Karel: Něco jsem zamumlal. Nejradši bych zařval: „Jo! Já!“ Ale to nešlo. Spíš jsem přemýšlel, jak to může někdo vědět. Rodičům jsme věřili, a tak nás napadlo, jestli se to nerozkřiklo z trafiky, kde jsem vsadil. Na každé sázence je totiž číslo terminálu. Tak jsem tam zašel, vsadil znovu a hrál divadlo: „Ani nevím, je tam nějaký jackpot?“ Paní odpověděla, že ho někdo právě vyhrál. Kdyby to bylo u ní a věděla to, určitě by se pochlubila.

To vás uklidnilo?
Karel: Dost. Po třech dnech jsem se tedy odhodlal, znovu zavolal do Sazky a domluvil si schůzku. Než k ní došlo, byl to další týden strachu a paniky.

V pěti číslech
Přišel listopad 2019 a druhá největší výhra v historii sportky. Tak si to...
250 944 489Manželům patří druhá největší výhra v historii sportky.

12. 11.
Datum, kdy byl vítězný tiket v roce 2019 podán.

38
O tolik milionů míň by kvůli novému zákonu dostali, kdyby si pro výhru přišli až po Novém roce.

1:69 919 080Pravděpodobnost na výhru prvního pořadí i se Šancí.

21,5
Tolik miliard korun Češi loni prosázeli v loteriích.

Proč zase?
Karel: Nevěděli jsme co s tiketem. Něco vám ukážu. (Vytáhne z peněženky jeden z tiketů a roztrhne ho.) Tak málo stačí a nic nemáte. Je to jen kousek papíru, který se může ztratit nebo jakkoliv zničit.

Co jste vymysleli?
Libuše: První nápady byly všelijaké: pod koberec, pod polštář. Ale pak jsme si řekli: „Co když vyhoříme?“ Nikdy v životě jsme nevyhořeli, ale třeba se to teď stane. Nebo praskne voda a vytopí nás. Nebo to někdo opravdu ví. Co když v noci přijde a přepadne nás? Dnes se tomu smějeme, ale přesně tak to bylo. Proto jsme si vzali tiket do střídavé péče.
Karel: Já byl tak vystrašený, že jsem se ho bál i okopírovat, aby náhodou nevybledl. Takže když byla žena doma, měla ho u sebe, a když musela k doktorovi, převzal jsem ho já. Přes noc byl v peněžence, kterou jsme schovali. Měli jsme k sobě absolutní důvěru, ale dnes už to přiznám, napadaly mě různé věci...

To mě zajímá!
Karel: Nečeká manželka, až půjdu do práce? Nevezme tiket a neuteče?
Libuše: I já tyhle pochyby někde vzadu měla. Co když mě teď opustí? Je to ukázka toho, v jakém psychickém stavu jsme žili.

Čistě technicky je výhra toho, kdo si vsadil, že?
Karel: Je toho, kdo přinese tiket. Není vázaný na jméno, takže kdyby nás někdo okradl, nemám jak dokázat, že jsem vyhrál já.

Hned jste si řekli, že se rozdělíte?
Libuše: Trochu jsme se handrkovali.
Karel: Žena říkala: „Vsadil sis ty, je to tvoje.“ Což jsem okamžitě odmítl. „Takže já si zaplatím letenku na Bahamy a ty si na ni ušetříš z rodičovské?“ Nedávalo to smysl a výhra byla od začátku nás obou.

Takže uběhl týden...
Karel: A jeli jsme do Prahy. V přízemí Sazky je trafika, tam tiket naskenují, vyjede potvrzení o výhře, dostanete pořadové číslo do vedlejší budovy a pokyn: „S nikým se nebavte, jen si sedněte, dejte číslo před sebe a čekejte, až si vás někdo vyzvedne.“ Mají to vymyšlené dobře – abyste potkali co nejmíň lidí. Paní v trafice byla jediná, kdo viděl tiket spolu s obličeji. Ale zase nezná jména.

Lidé v Česku loni prosázeli víc než o rok dříve. Vzrostly i vyplacené výhry

Projevila nějaké emoce, když jí vyjel lísteček a na něm bylo devítimístné číslo?
Libuše: Ani ne. To spíš my jsme měli emoce a nechtěli jí tiket dát.
Karel: Jak jsme nikomu nevěřili, napadaly nás úplné šílenosti. Co když na nás před Sazkou někdo číhá? Co když nám v trafice tiket vezmou a pod stolem vymění? Vzpomněl jsem si, že mám pořád další tiket ze dne, kdy jsem si šel na terminál ověřit, jestli tam o nás vědí. V koloně v Praze jsem ho na telefonu naskenoval a byla na něm výhra dvacet tisíc.

Nene!
Karel: Ano. Tak jsem nejdřív předložil tento tiket, ale paní řekla, že mi výhru vyplatí rovnou a nepotřebuju žádné pořadové číslo. To už nebylo zbytí a musel jsem ukázat tiket původní. O pár minut později už si pro nás přišel zaměstnanec Sazky.

Dal vám nějaké rady?
Karel: Vysvětlil nám, co se bude dít, tedy že si odneseme čtvrt milionu v hotovosti a zbytek do pár dní přijde na účet. Řekl nám, že pro nás do Sazky dorazil štos dopisů od rodin. Byly to žádosti o dary a rovnou nám doporučil, ať si je radši nebereme. Dál jsme dostali desky s nabídkami různých bank, a to i zahraničních. Já ani manželka nejsme z rodin, kde se nějak investovalo. Z výplaty jsme koupili jídlo, něco dětem, ušetřili na průměrnou dovolenou a víc nezbylo.
Libuše: Takže se nám snažili otevřít oči, abychom uvažovali i jiným směrem a zároveň si dali pozor na různé poradce. Řekli nám, ať se nikomu nesvěřujeme, a nakonec jsme mohli nadiktovat čísla libovolného množství účtů. Což je škoda, že jsme nevěděli dopředu.

Proč?
Libuše: Aspoň na začátku by se nám to celé líp koulelo. Nechali bychom příbuzným poslat peníze rovnou ze Sazky a hráli blbé společně s nimi. „Nám taky přišlo něco, nevíte, kdo vyhrál?“ Peníze totiž brzo udělaly nepořádek jak v rodině, tak mezi kamarády.


Jestli za něco utrácejí víc než dřív, je to rozhodně cestování.

Hádky v rodině
Nejsem si úplně jistý, že by tomu poslání ze Sazky zabránilo, ale to je teď asi jedno. Každopádně jste se rozhodli obdarovat blízké.
Libuše: Ano – a někteří měli pocit, že dostali málo.
Karel: To byly další bezesné noci. Vymýšleli jsme, koho a jak podělit, aby to bylo fér.

Takže jste si vzali papír a psali: Pepa s rodinou milion, tchán dva...?
Libuše: Nějak tak. Začali jsme nenápadně sondovat, jaké má kdo hypotéky, náklady na život, jestli jezdí na dovolené...
Karel: Pokaždé jsme to už už měli a pak se objevil nějaký člen rodiny, který to celé rozbořil. Úplně první papír zkrachoval na tom, že jsme systém dělení nevymysleli dobře.
Libuše: Jeden příbuzný měl mnohem větší hypotéku než ostatní. Chtěli jsme mu dát víc, jenže najednou přišel s tím, že si hypotéku zaplatí jen z půlky a za zbytek rozjede podnikání. Jednak to byl nápad, který se nám nezdál, jednak naším cílem bylo, abychom všechny zbavili závazků.
Karel: Takže jsme papír zmačkali, udělali průměr a všem dali stejně.
Libuše: Dotyčný tím pádem dostal polovinu. Na hypotéku ji opravdu nepoužil a s jiným členem rodiny začali podnikat. Prý tutovka. Jenže přišel covid a podnikání se začalo sypat. Já měla pár dní před porodem a křičel na mě: „Tak si to strčte do prdele, lakomci!“ Až museli zasáhnout rodiče.
Karel: Brzy se naštěstí probral a omluvil.
Libuše: Na začátku jsme dokonce zvažovali, že bychom příbuzným o výhře vůbec neřekli. Jen bychom jim dali peníze: „Ber a na nic se neptej.“ Jenže nikdo si je nevzal, protože si mysleli, že jsou špinavé. Tak jsme je aspoň prosili, ať v rámci naší i své bezpečnosti mlčí.

Co kamarádi?
Libuše: Vytřídili se.
Karel: Zatímco v rodině dostali všichni stejně, u kamarádů jsme dávali podle životní situace. Jediná naše podmínka byla: „Neptej se nikoho dalšího, kolik dostal on.“

Což je jako: „Jdi a zeptej se.“
Karel: Já vím. Ale snažili jsme se jim opakovat: „Nepřemýšlej, nepátrej. Dali jsme ti tolik, protože si myslíme, že ti to pomůže.“ Někdo opravoval dům? Dali jsme mu na opravu, ale už ne na nový. Zjišťovali jsme, co koho trápí, zase vzali papír a několik lidí podělili. Nemohli jsme zachránit všechny a pár kamarádů nám opravdu odpadlo.

Když ty dva papíry sečteme, kolik jste rozdali?
Karel: Třicet milionů. Což byla suma, kterou jsme si plus minus stanovili na začátku.

Byl někdo, kdo peníze odmítl?
Karel: Jeden kamarád. Ale tomu jsem řekl: „Když jsem já neměl, taky jsi mi pomohl. Ať s prací, nebo s penězi. Můžu ti dát, chci, ber.“ A vzal si.

Neřekli jste si v nějaké fázi: Kdybychom se na to radši vykašlali a nikomu nic nedávali?
Libuše: Já si to říkám dodnes. Že by možná bylo lepší být mezi obdarovanými a mít klid. Vím, že to zní jako stěžování...

To zní.
Karel: Ale málokdo si dokáže představit, že vyhrát velké peníze není jen příjemné. Například jsme úplně ztratili právo na názor, hlavně u nás na malém městě. Cokoliv řekneme, někdo odpoví: „Tobě se to říká.“
Libuše: Třeba se řešilo zdražování popelnic. Měsíčně to dělalo asi deset korun a zdražuje dnes všechno. Souhlasili jsme a hned se začaly ozývat komentáře: „Nojo, ne všichni mají na účtu tolik nul jako vy...“ Nebo jsem si ani před kamarádkami nemohla postěžovat, že jsem unavená z dětí. „Ty ale nemůžeš být unavená. Vždyť jste oba doma.“ Nebo že jsem se pohádala s mámou. „Buď ráda, že máš mámu, která díky vám nemusí pracovat.“ Co věta, to narážka zpátky.

Takže už to ví dost lidí.
Libuše: U nás ve městě asi každý.
Karel: Dlouhodobě se to utajit nedá, takže první rozumná věc po výhře je se odstěhovat. Co nejdřív. My jsme měli minimálně změnit trvalé bydliště.

Čemu by to pomohlo?
Karel: Výhru musíte jít nahlásit na finanční úřad. Dnes už je to jedno, protože se daň odvádí přímo v Sazce. My byli poslední, kdo ji nedanil, takže kdybychom si ji z nějakého důvodu šli vyzvednout o pár týdnů později, dostali bychom o 38 milionů míň.
Libuše: Sice jsme tedy nedanili, ale na finanční úřad jsme museli – v malém městě, kde všechny znáte. V Sazce nám poradili, ať si domluvíme schůzku přímo s ředitelkou, ale moc to nepomohlo. Byla milá, gratulovala nám, ale výhru do systému zadat neuměla. Musel to udělat někdo jiný a počet lidí, kteří o ní věděli, tak rostl.
Karel: Je ale zajímavé, že se nikdo nezeptá napřímo. Za čtyři roky to udělali možná dva lidi. Všichni ostatní se to snaží nějak zahrát: „Prý jste vyhráli! To je asi blbost, co? Haha.“
Libuše: Nebo další věc. Do jakékoliv banky vám přijdou peníze, hned se ozvou: „Dobrý den, zadrželi jsme vám třicet milionů, musíte dokázat, kde jste je vzali.“ Odpovíme, že přece vidí odesílatele: Sazka, a. s. „To si mohl někdo založit falešný účet. Co když podporujete terorismus?“ Všude jsme museli nosit potvrzení o výhře.

Kolik lidí za vámi přišlo, abyste jim něco dali nebo půjčili?
Libuše: Dost. Třeba že mají investiční příležitost. Tady mám zrovna jednu dnešní textovku: „Ahoj, je mi to trapné, neměli byste na půjčení?“

Koukám, co jste odpověděla. Že nejste banka.
Libuše: Ne všechny to ale odradí. Třeba tenhle člověk napsal i dalším členům rodiny.

Peníze pro děti
Rodinu a kamarády jsme probrali. Co jste si ale koupili vy?
Karel: Mně asi měsíc a půl trvalo, než mi všechno došlo. Chodil jsem dál do práce, jednoho dne jsem se vrátil domů a šel na nákup. Nic velkého, rohlíky, salám, nějaká zelenina. Stál jsem u kasy a v tu chvíli jako by do mě někdo praštil. Pochopil jsem, že když budu do konce života chodit na takové nákupy, nemám šanci všechno utratit.

Takže?
Karel: Koupil jsem si auto. Ne ferrari ani lamborghini, ale velké auto, o kterém jsem snil.
Libuše: Já se konečně podívala do jedné vysněné destinace, kam jsem chtěla od dětství.

Letěli jste byznys třídou?
Karel: Nikdy jsme neletěli byznys třídou, natož první. Tam ještě mentálně nejsme. Proč bych letěl někam za sto tisíc, když se tam dostanu za dvacet?

Je to pohodlnější a mám na to.
Karel: Stejně v tom nevidím smysl.
Libuše: Náš život se opravdu moc nezměnil. Ano, cestujeme dál a na delší dobu. Děti chodí do lepších školek a škol. Dopřejeme jim kvalitnější vzdělání a životní styl.
Karel: Kdybyste se zeptal, kolik nám zůstalo, musel bych říct, že až moc. Pořád s penězi neumíme pracovat tak, jak bychom chtěli. Pro někoho je to snadné, ale my se vše učíme. Něco jsme rozdali, koupili nemovitosti, ale jestli jsme za cestování a další maličkosti utratili pět milionů? Víc určitě ne.
Libuše: Větší částky jsme investovali do dobročinných projektů a začínajících firem, tam je to třeba deset milionů u jedné. Vybíráme si takové, které můžou změnit dnešní svět k lepšímu a věnují se například medicíně nebo vzdělání. U jedné už nám investice přitekla zpátky. I s navýšením.

Vy přece nemusíte vydělávat.
Karel: Pocitově musíme. Nechceme jen brát z hromádky. I když je velká, pořád máte pocit, že jednou dojde. Jistě, nedojde, ale společnost je správně nastavená tak, aby člověk utrácel a vydělával. Proto budujeme firmy – abychom se zbavili závislosti na hromádce.
Libuše: Máme stranou peníze, na které nikdy nesáhneme. Kdybychom vše ostatní vyčerpali, půjdeme zpátky do práce.

Ty peníze jsou pro děti?
Karel: Ano. Každá generace se má líp než ta předchozí a my jsme naše děti neposunuli o krok, ale nejmíň o dva. Já nemohl ani pomyslet, že bych šel na Harvard. Naše děti už můžou. Nejstaršímu synovi teď vysvětluju, že s lepším vzděláním bude v životě svobodnější. Zatím se nestalo, že by přišel a o něco si řekl. Blíží se mu střední škola a první, o co kdy požádal, je studium v cizině. Nastínili jsme mu možnosti. Amerika, Anglie, Španělsko, Německo... Sice si nevybral místo, které bychom preferovali my, ale je to jeho volba a jsem rád, že mu ji můžeme dopřát.

S tím vaším neutrácením – kdybyste všechno nalili zpátky na hromadu, nebudete mít víc než na začátku?
Karel: Ještě ne, ale časem se to může stát.
Libuše: Já třeba žiju z úroků na spořicích účtech a ještě mi zbývá.

Nebudete pak v osmdesáti litovat, že jste se měli víc rozparádit?
Libuše: Možná ano. Oba jsme rodinně založení a středem světa jsou pro nás děti. Aby měly hezké zázemí, viděly něco ze světa, chodily na dobré školy. Tam šetřit nebudeme.
Karel: Tři roky nám třeba trvalo, než jsme se rozhodli postavit dům. Než nám došlo, že máme desítky milionů na účtu a žijeme někde, kde nám to ani jednomu nevyhovuje. A protože se u nás ve městě nedá stavět, měli jsme najednou důvod se odstěhovat.

Zadrželi jsme vám třicet milionů, musíte dokázat, kde jste je vzali. Co když podporujete terorismus?
Neříkal jste před chvílí náhodou...
Karel: Že se má člověk odstěhovat hned. Ale to vím až teď. Na začátku jsme netušili, co se sebou. Byli jsme naivní a říkali si: „To přejde.“ O stěhování jsme se sice bavili, ale došli jsme k tomu, že si tím moc nepomůžeme.
Libuše: Odstěhujete se, poznáte nové lidi a první otázka bude: „Co děláte?“ No a co teď? Říct pravdu? Nebo stavět nové vztahy na lžích? Proto jsme i založili firmu – abychom mohli odpovídat, že podnikáme.
Karel: Do té doby jsem říkal nebo do různých formulářů psal, že jsem nezaměstnaný. A hned se někdo ozval. „Nezaměstnaný? A přijel jste takovým autem?“

Kdybyste se odstěhovali do Prahy nebo do ciziny, budete tam všem přece úplně jedno.
Libuše: Já do ciziny chtěla. Ale pak jsme začali cestovat a zjistili, že nám je v Česku nejlíp.
Karel: Navíc jsem nechtěl trhat děti z prostředí, které znají. Školka, škola, kamarádi.

Bude nový dům aspoň úžasný?
Libuše: Bude.
Karel: Nebude.

Aha.
Karel: Není to žádné honosné sídlo. Je moderní, netradiční, s vysokými stropy. Ale ve čtvrti, kde stavíme, jsou i větší.

ilustrační snímek
Změnili jsme se
Vy vlastně žijete dvojí život, že?
Karel: Žijeme. Ale jinak to nejde.
Libuše: Třeba v Americe by to bylo jednodušší. Tam vás se šekem vyfotí – ber, nebo nech být. Když se nevyfotíš, nic nedostaneš.

A nemáte někdy chuť to taky vykřičet do světa?
Karel: Proto tu s vámi sedíme.

Rádo se stalo. Než jsem za vámi šel, vedli jsme s kolegy debatu, jestli vám vlastně máme věřit. Jestli to třeba není další chyták Kazmy.
Karel: (směje se a vytahuje potvrzení o výhře) Něco vám povím. Od výhry jsme se začali pohybovat i mezi hodně bohatými lidmi. V porovnání s mnohými z nich jsme nikdo – nemůžeme si koupit letadla ani ostrovy. Člověk by si řekl: Fajn, chudí nás budou nenávidět, bohatí nás přijmou. Ale ne. Z některých je cítit hořkost. Celý život něco budovali, zatímco nám peníze spadly do klína.
Libuše: Prohodí to z legrace, zasmějí se, ale občas je vidět, že je to štve.
Karel: A teď se vrátím k tomu, proč jsme vám kývli. Čtyři roky se schováváme. Celou tu dobu nám trvalo, než jsme pochopili, že jsme nic neudělali. Nikomu jsme neublížili a nic neukradli. Stejnou šanci jako my má každý. A možná je ještě jeden důvod.

Poslouchám.
Karel: Lidi si často myslí, že jsou vysoké výhry vymyšlené. Že je nikdo nedostane nebo si je rozdělí bohatí, aby měli ještě víc. My jsme možná důkazem, že vyhrál někdo, kdo si to opravdu... To je skoro až blbé říct.

Jen to řekněte.
Karel: Zasloužil. Já opravdu některé dny pracoval až osmnáct hodin denně. Někdy jsem se dokonce ani nevracel z práce domů, a to ani v době, kdy byla žena těhotná. Ne že bychom trpěli hlady, ale občas nám týden před výplatou nezbývaly peníze a museli jsme sáhnout do úspor na dovolenou nebo si jít při nenadálých situacích půjčit k rodičům.
Libuše: Pořád ovšem nejsme takoví hrdinové jako v Americe, že bychom ukázali obličeje a jména.

To asi i chápu. Už jen proto, že máte děti. Nebudeme říkat kolik, ale máte.
Libuše: Strach o ně je asi to nejhorší. Když jsem popisovala, jak si dva členové rodiny založili firmu, našli si do ní partnera. Trochu jsme ho znali, moc nám neseděl a od začátku jsme tušili, že to nedopadne dobře. Na konci se pohádali a partner jednomu z příbuzných řekl: „Unesu ti dítě.“ Sice to neřekl přímo nám, ale ve mně hrklo.
Karel: Byl to výstřel do prázdna a asi by to neudělal, ale šel z něj trochu strach. Bylo vidět, jak se i s námi snaží na sílu skamarádit a dostat se nám do života.

Měli jste někdy neshodu na téma, co s penězi dělat?
Karel: Máme je pořád. Ale v dobrém. Žena řekne, že si dá udělat prsa, a já na to: „Fajn, když ty prsa, tak já ferrari.“
Libuše: A nemáme ani jedno. Nepohádali jsme se nikdy, možná s malou výjimkou porodu, který se mnou zamával a chvíli to se mnou asi nebylo jednoduché. I moje psycholožka nás chválí, jak spolu hezky fungujeme.

Vy máte psycholožku?
Libuše: Mám a nestydím se za to. Začala jsem k ní chodit po výhře, a to i na doporučení Sazky. Když čtete na internetu příběhy lidí, kteří najednou zbohatli, snad ani jeden neřekne: „Zlepšilo nám to život.“ Většina z nich to neunese a dopadne špatně. Nic hrozného se mi neděje, ale je to pro mě místo, kde si můžu ulevit a vypovídat se.

Řekli jste si někdy za ty čtyři roky, že by vám bez peněz bylo líp?
Libuše: Řekli, hlavně když se sypaly vztahy v rodině. Konkrétně ve chvíli, kdy jsem držela měsíční mimino a jeden člen rodiny na mě řval, že jsem svině a dala jsem mu málo.
Karel: Ale hned na začátku jsme si slíbili, že pokud by nás peníze měly rozdělit, kašleme na ně a všechny dáme na charitu. Do koruny.

Jak byste to poznali?
Libuše: Právě tak, že bychom se začali hádat.
Karel: Postupně jsme přidali další kritérium: kdyby to mělo zkazit děti nebo jim ztížit život tím, že třeba nepoznají pravé kamarády. To bychom se na peníze taky vykašlali.

Teď úplně nevím, jestli vám věřím.
Libuše: Pro nás je rodina základ a ani jeden nedovolíme, aby nám ji kdokoliv zboural. Třeba někdo třetí zvenku. Manžel je z rozvedené rodiny a víme, co to s dětmi dělá.

Chamtivost pramení z nenaplněných potřeb. Je návyková, říká psycholog

To jste nakousla zajímavou věc. Někdo třetí zvenku. Asi jsou takoví nebo takové, kteří by se vám teď rádi vlísali do přízně, ne?
Libuše: Na to jsme oba úplná paka. Ale ano, pár jich bylo.
Karel: Jo? Já je neviděl.
Libuše: To je totiž manželův problém. Nic nevidí. Ani sbalit ho nešlo.
Karel: Pro mě je manželka jediná žena na světě. Otočím se za jinými, ale žádná z nich není tak krásná jako ona. Ať má před porodem, nebo těsně po něm.
Libuše: Ale já to vidím. Třeba jeho bývalá spolužačka – celou dobu nic a najednou: „Ty taky sportuješ? Nezajdeme někdy spolu?“ On ještě přijde domů a přizná se mi: „Hele, napsala mi, že jsem prý byl vždycky hezký chlap.“
Karel: Což je nesmysl. Ve škole by si o mě ani neopřela kolo.

Přinášejí peníze štěstí?
Karel: Spíš možnosti. Otevírají se nám takové, jaké jsme nikdy neměli.
Libuše: A jistotu. Kdyby se cokoliv stalo, můžeme sbalit děti a odletět na druhý konec světa. Za to jsem vděčná. Za pocit jistoty a bezpečí pro sebe a pro děti. Nebo kdyby se nedej bože někomu z nás pokazilo zdraví. Pojišťovny některé léčby nehradí, lidi se na ně musejí skládat ve sbírkách a my víme, že bychom na nic z toho nemuseli spoléhat.

Změnili jste se?
Karel: Určitě jsme se změnili.
Libuše: Dlouho jsme se za to styděli. Dnes máme určitě ostřejší lokty, jinak bychom to celé nezvládli. Nevydržely by peníze a možná bychom spolu nevydrželi ani my. Zní to možná zvláštně, ale s takovou sumou musíte vyrůst i vy sami. Třeba se vzdělávat.

Sázíte dál?
Libuše: Dokonce už oba. Snažím se manžela trumfnout.

To máte laťku vysoko.
Karel: Já bych takovou výhru přál každému a zároveň nikomu. Máme se dobře, nebudeme zapírat. Děti se budou mít dobře. Ale přát někomu, že nebude spát, rozhádá se s rodinou a přijde o kamarády, to moc hezké není. Libuše: Vlastně ani nesázíme proto, abychom vyhráli. To už nepotřebujeme a možná bychom si výhru ani nevyzvedli. Nebo bychom pro ni poslali člena rodiny, který nám nejvíc nadával. Ať si to zkusí.

Tak jedeme dál.
Vykydlit